Druhá světová válka bylo období dějin, které mě nikdy moc nezajímalo. Teď jsem ovšem v knihovně objevil knihu „Deník – příběh dívky, která přežila holocaust“, který si píše židovská dívka (obdobně jako např. známá Anna Franková), Češka Helga Weissová již před deportací celé rodiny do Terezína a také v něm.

Osudy mnoha lidí viděno dětskýma očima, to je prostě krásné čtení. Zde je malá ochutnávka z knihy, pokud by někdo zvažoval četbou:

Odpoledne je Eva zase u nás. Došíváme výbavu pro panenky. Když jsme s tím hotovy, jdeme k Evě zabalit hračky. Jak je těžké vybrat ty nejmilejší. Eva jich má plnou skříň, všechny by je nejraději vzala s sebou. Jsou však důležitější věci potřebné na cestu. Na hračky nezbývá víc místa, než malá kabelka. Eva si dá konečně říci a uzná, že přijde-li o celý majetek, musí oželet i hračky.

Eva také zápasí se slzami, ale u domovních vrat je již nepřemůžeme. Chci ji uklidnit, avšak z pokusu o utišující slovo se vydere jen tichý vzlyk. Už nezadržujeme pláč.
Jdeme mlčky vedle sebe, držíme se za ruce a ranní šero je přerušováno jen občasným zavzlykáním.

Poslední polibek, poslední stisk ruky, ale to již přicházejí ordneři a odtrhávají nás od sebe. „Žádné loučení, kdo nepatří do transportu, nemá zde co dělat!“ Ještě poslední pohled, pokyn rukou a pak se již Vohryzkovi ztrácejí mezi spoustou těl.

Avšak po Praze a snad po celém Protektorátu koluje zpráva, že jsou transporty zaraženy. Nikdo tomu nevěří, je to příliš krásné, aby to mohla být pravda. Něco se skutečně vyplnilo… Transporty prý už nebudou jezdit do Polska, ale někam v Protektorátu. Někam do Terezína. Je to stará vojenská pevnost, bylo by tam dost místa k ubytování. Uvidíme, co na tom bude.

Noční ticho přerušené zvukem zvonku. Tatínek jde váhavým krokem ke dveřím. „Tak už vám to nesu, nelekejte se, vždyť je to jenom T e r e z í n !“ uklidňuje nás muž výzvou. Jenom, pro něj snad, byl by asi jiného názoru, kdyby předvolání patřilo jemu. Tatínek třesoucími se prsty podepíše výzvy. Po odchodu muže zůstáváme chvíli nehybně sedět… Nebudu plakat! Tatínek s maminkou také nepláčí.

Vcházíme na prázdnou ulici. Sem tam přejde postava dělníka, spěchajícího do práce. Některý se za námi soucitně ohlédne, jiný nevěnuje pozornost anebo se podívá očima s neskrývanou radostí. Radostí z našeho utrpení. Ale uvykli jsme již podobnému chování a dnes nám naprosto nemůže vadit nějaký hloupý úsměv či poznámka.

Není to ovšem žádná kachlová koupelna s tekoucí vodou, ale docela obyčejná kůlna se dvěma lavicemi a několika hřebíky ve zdi. V rohu kotel s teplou vodou. Není to právě ideální, ale my jsme úplně spokojeny, dokonce nadšeny. Co chudáci muži? Ti se musí mýt na dvoře. Brr, svlékat se do půl těla pod širým nebem a mýt se v ledové vodě, ve žlabech, kde ruce přimrzávají na kohoutcích.

„Achtung!“, otřásá se opět celým Veletržním Palácem. Nikdo nesmí opustit své místo. Čekáme až pro nás přijdou ordněři a po skupinách nás odvedou do fronty na dvůr, odtud pak do kanceláře, kde odevzdáme všechen náš cenný majetek – peníze, šperky, stříbrné příbory a klíče od bytu. Pochopitelně, že je toho mnohem míň, než věcí poschovaných.