MŠMT vydalo 2. dubna 2010 „Doporučení k realizaci sexuální výchovy v základních školách“ a „Sexuální výchova - vybraná témata“ – jedná se o publikace o kterých se dnes hodně mluví. Publikace obsahově i způsobem jejího vypracování budí mnohé kontroverze. Jako jeden z prvních se proti publikacím negativně staví Hnutí Pro Život. A vytýká příručkám:

  1. Operuje s pojmem „bezpečné sexuální chování“ či „bezpečný sex“,
  2. Propaguje antikoncepci včetně hormonálních pilulek a přitom dokonce pravdivě potvrzuje raně potratový efekt, že „zabraňují případnému uchycení oplodněného vajíčka v děloze“,
  3. Používá termínu „sexuální orientace“ a tu považuje za vrozenou. Odmítá, že homosexualita je deviace.
  4. Neuznává právo rodiny poskytovat potřebné poučení v této oblasti dětem sama a uvádí: "Právě tady stojí před školami velká úloha seznámit i tyto žáky se základy sexuální výchovy".
  5. Věrnost je uvažována pouze jako prostředek uchránění se sexuálně přenosných nemocí. Slovo "manželství" se sice v Příručce vyskytuje, ale není vůbec vysvětleno, co znamená.

Se všemi body se dá víceméně souhlasit, ale bod 4 si zasluhuje rozvinout. Rodičům nikdo právo na „osvětu v sexuálních otázkách“ nebere, mohou své děti vzdělávat souběžně s výukou ve škole. To, co je rodičům upíráno, je výhradní právo je vzdělávat v tomto směru. V příručce se doslova uvádí: „Právo na informace o sexuálním životě lidí má i dítě, jehož rodič si to nepřeje“. Otázka je, jestli to přináší víc dobrého nebo zlého. Osobně si myslím, že když rodič nesouhlasí s něčím v probírané látce (má tedy o probíraném přehled – tj. zajímá se o to, co se jeho dítě učí), může mu to v klidu doma vysvětlit tak, jak to vidí oni (rodiče) a ukázat „druhou stranu mince“. Tento bod (výhradní vzdělávání) se podle mého snaží ušetřit děti od katastrofických situacích v jejich životě v případě, že rodič odmítl dát souhlas k výuce sex. výchovy a náhradní doma sám nezajistil. Dospívající jedinec tak nic netuší nebo není plně informován o pohlavních chorobách, úchylácích, věrnosti apod.

Dalším, kdo se ohradil proti příručce byla Česká biskupská konference (ČBK) a Národní centrum pro rodinu.

ČBK vytíká:

  1. ČBK považuje za nezbytné, aby tak závažnému kroku předcházela diskuse pedagogů s dalšími zainteresovanými skupinami, k nimž v prvé řadě patří rodiče dětí. Nic takového se dosud nestalo. Přitom platná novela tzv. školského zákona zakládá právo zákonných zástupců vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí vzdělávání. S uplatněním tohoto práva Doporučení nepočítá.
  2. Nabízené didaktické náměty nejenže popírají záměr Doporučení, aby si žáci „osvojili a kultivovali odpovědné chování, rozhodování a komunikaci v situacích souvisejících s reprodukčním zdravím, partnerskými vztahy, rodinným životem a rodičovstvím“, ale doporučují takové formy a metody, které ohrožují mravní výchovy mládeže, což je jednání, které má trestněprávní charakter. Při aplikaci zmíněných postupů způsobem uvedeným v Příručce lze očekávat, že bude zraňována důstojnost dětí i samotných pedagogů.

S obojími souhlas. Bod 2 budu probírat ještě dále.

Velmi zajímavá kritika se objevila také v Lidových novinách. Je zde např. zmíněno:

  1. Rodiče by pravděpodobně neměli potřebu využívat zmíněné možnosti, pokud by obsah příručky naplňoval to, co v počáteční kapitole slibuje. Například že budou respektovány „základní mravní vědomí a hodnoty, kterými je jedinec formován v rodinném prostředí“ nebo že se bude „velmi úzce spolupracovat s rodinou“.
  2. Zaměření příručky, které se v detailnějším rozpracování soustředilo na péči o fyzické sexuální zdraví jednotlivce bez ohledu na deklarovanou snahu o komplexní přístup, nabírá v kapitole věnované didaktickým námětům až neuvěřitelné razance. Autor se řídil snahou odpovídat pouze na předpokládaná očekávání žáků, která popsal jako: „získat objektivní informace o sexuálním chování lidí, vytvářet si a formovat postoje, umět o sexu komunikovat, získat praktický nácvik (umět správně navlékat kondom na model penisu)“, aniž by se věnoval i didaktickým námětům, které by byly potřebné pro realizaci stanovených výchovných cílů.
  3. Pro nejednoho rodiče, učitele i žáka bude pravděpodobně nepředstavitelné, jak realizovat různé motivační hry, zvláště podrobně popsanou motivační hru kompot. Dospívající se mají přiznávat nejprve k tomu, zda například „se už někdy líbali, měly menstruaci, onanovali, kouřili cigaretu, viděli porno (na internetu, v časopise, na DVD...), zda si myslí, že „poprvé" určitě použijí kondom, jestli někdy pili alkohol (pivo, víno, destiláty), se opili, dostali nabídku zakouřit si marihuanu, jim roste ochlupení". V popise diskuse, kterou má učitel následně se žáky vést, se pouze předpokládá, že učitel doplní další informace o reálných sexuálních praktikách a upozorní na právní stránku věci. Měl by ovšem „rozlišit, zda žáci reagují upřímně a otevřeně". Autor se vůbec nezabýval možností, že by ve třídě byli žáci, kteří dosud nemají s řadou zmíněných věcí zkušenost, nebo že by doporučované jednání mohlo zraňovat důstojnost dítěte i učitele. Zřejmě si ani nepřipustil otázku, zda rodiče nemohou být navrhovanými postupy uváděni do velmi složitých výchovných situací. Právo na diskrétnost a stud se rovněž nebere v úvahu.

Negativně proti příručkám vystoupila také poslankyně Šojdrová (KDU-ČSL), která dokonce vyzvala ministryni školství Kopicovou o stažení příručky pro učitele sexuální výchovy. Paní Šojdrová vytýká po diskuzi s odbornou veřejností, pedagogy a řediteli:

  1. "Tato příručka obsahuje sborník různých materiálů, různých autorů, od kterých se dokonce MŠMT na straně 2 distancuje, a to právem. Domnívám se, že ministerstvo by nemělo na svém webu propagovat příručku, která není schválenou pedagogickou pomůckou.
  2. Je nezbytné, aby do přípravy metodik byli zapojeni další partneři, kteří se problematikou rodinné a sexuální výchovy dlouhodobě zabývají - např. Národní centrum pro rodinu, Fond ohrožených dětí apod. " Název pro vyučované téma doporučuji změnit na rodinnou výchovu, jejíž součástí by měly být základy sexuální výchovy. Toto pojetí přesně odpovídá RVP ZV, kde je téma rodiny a základů sexuální výchovy spojeno.
  3. Rodiče by měli mít daleko větší vliv na rozhodování o obsahu a metodách výuky tohoto citlivého tématu. "Každé dítě se v tomto ohledu vyvíjí jinak. Je proto třeba maximálně respektovat individuální potřeby žáka ve výuce základů sexuální výchovy. Rozdíly samozřejmě existují i v přístupu děvčat a chlapců k tomuto tématu. Proto požadujeme jednoznačné vymezení pro dělenou výuku sexuální výchovy. V neposlední řadě je nezbytné, aby v rámci tohoto předmětu byla zdůrazněna výchova žáků k respektování soukromí a intimity sexu," vysvětlila Šojdrová. Zvláštní důraz má být podle Šojdrové ve výuce kladen na to, aby rodinná výchova řešila nejen negativní trendy sexuálního chování ve společnosti, ale přibližovala žákům sexualitu v komplexním pojetí jako vyjádření láskyplného vztahu mezi mužem a ženou.

Odpověď ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy:

Ministerstvo školství slíbilo, že se kritikou bude zabývat. "Vydání obou dokumentů předcházela pečlivá a dlouhá příprava. Není proto důvod texty stahovat či revidovat, jak už ostatně vyplývá z reakce MŠMT na kritiku Doporučení k výuce sexuální výchovy (nezaměňovat s příručkou, jde o dva různé texty) ze strany představitelů KDU-ČSL z minulého týdne," vysvětlila ředitelka odboru vnějších vztahů a komunikace Kateřina Böhmová. Dodala, že doporučení připravovalo či konzultovalo několik desítek odborníků, jako například sexuologové Hana Fifková nebo Radim Uzel. "Za přípravu pro školy tolik potřebného materiálu, který nyní kritizuje poslankyně Michaela Šojdrová, v rámci MŠMT navíc věcně odpovídal odbor předškolního, základního a základního uměleckého vzdělávání vedený Jiřinou Tichou, která je mimo jiné členkou expertní školské komise KDU-ČSL," zdůraznila Böhmová. Avizovala, že ministryně Kopicová se v nejbližší době setká i s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a bude s ním o tématu sexuální výchovy hovořit.

Na veškerou zazněnou kritiku se někteří obhájci příručky staví vlažně a snaží se odbít diskuzi s tím, že jde pouze o doporučení, nikoliv o učebnici. Což je nesmysl – příručka je rozpracovaná jako učební pomůcka a je uváděna jako vhodný materiál k výuce látky.