V druhých je ukryt Bůh. Připomínáme si to často? Jak snadno podléháme hádkám a soudům. Přesvědčeni o své pravdě a naprogramováni vyhrávat diskuze nejsme ochotni se zastavit a zamyslet se nad příspěvkem druhého – jak to myslel? Proč to říká právě teď? Neoslovuje mě tím Bůh, abych se zamyslel? Neptá se tazatel právě teď, protože tápe a my mu máme být svící? Zpytujeme svědomí za rychlý jazyk v diskuzi? Žádáme v modlitbách, aby si nás Bůh používal jako nástroj. Uvažujeme někdy nad sebou, že teď mám být dobrým nástrojem, vydat svědectví, modlitbou se odrazit a radostí pracovat?